Druhá polovina festivalu se rozeběhla poměrně chaoticky a člověk než se naděje, píše v jednu ráno před posledním dnem tenhle článek a tak nějak přemýšlí, nebo lépe řečeno bilancuje, co mu tahle zkušenost vlastně dala. A dala mi toho překvapivě hodně, jen ty filmy jsou až na druhém místě. Oproti zvyklostem jsem se tak rozhodl shrnout letošní festival a zítřejší zkrácený den pojmout čistě jako epilog.
Na festivalu se toho udělo překvapivě dost, měl jsem možnost potkat spoustu lidí od byznysu a to ať z řady celebrit tak z ředy samotného průmyslu (zkuste hádat kdo z nich byl profesionálnější) a přišlo i na nějakou tu zahraniční hvězdu. Na festivalu se objevilo i pár snímků které překvapily ale k těm až příště.
Když jsem se totiž opouštěl předposlední festivalový den nočním městem, které v tu dobu žilo více či méně přiopitými lidmi a stvořeními které jsem tu v posledních dnech potkával (umělé slečny, které spíše než ženami jsou jen plastikovým bazmekem na kterém je naneseno několik vrstev sádry a barev a jsou ověnčeny těmi nejšílenějšími výstřelky módy, za účelem sbalit pracháče a zajistit se tak do budoucna) a míjel jsem zástup policejních aut a zásahovky u místní pobočky McDonalds (buď měli akci na donuty, Big Macy nebo někdo ten velký hryz vzal až moc osobně) došlo mi, že tím nejpozoruhodnějším jevem jsou právě lidi na festivalu a festival samotný.
Ačkoliv se totiž jedná o filmový festival, všechno kolem filmů je jedna velká komedie (bohužel asi ne myšlená). V tradici klasické české veselohry se na několik dní v roce promění sovětské letovisko v explicitní ukázku zoufalosti české mediální scény. Každý kdo si myslí, že něco znamená si pro sebe snaží uzmout trochu toho světla lamp ale ve skutečnosti je pravda někde jinde. V momentě kdy totiž na podium nebo mezi lidi vstoupí většina lidí ze zahraničí, je vidět jak šeredně se lidi u nás snaží si hrát na něco víc než jsou. A odtud už pak není moc daleko k tomu, aby člověk prohlédl tu maškarádu na styl westernového městečka pro děti, kde se za masivními vývěsními štíty neskrývá nic jiného než dřevěná konstrukce, bláto a suché bodláčí.
Zatímco totiž cizinci přicházejí z osobního vztahu k filmu a fanouškům (výraz Bena Wheatleyho se slovy "That's one fuckin' huge cinema, this is going on twitter" budu mít v paměti ještě dlouho), ti domácí se na vás dívají pěkně z vrcha a diví se, proč je pak nikdo na ulici nepozdraví (i zde jsou vyjímky jako třeba Bolek a jeho I'm-not-giving-a-single-fuck postoj na červeném koberci). A tak i když se i mezi organizačním týmem najdou světlé vyjímky které jednoduše nezklamou, je tu i ta druhá stránka. Když totiž sál plný diváků a režisér který se přizná že anglicky moc neumí, mluví daleko lépe než tlumočník který se ptá davu na slovíčko (několikrát) někde je něco špatně. Dokonce je tak suverénní, že poměrně zásadní informace z úst režiséra vynechá a diváci jsou pak frustrovaní a nesouhlasně mrmlají.
A ono je to vlastně ono. Zatímco tootiž i mezi našima jsou lidé, kteří jsou charakterní a dokáží táhnout i sami na sebe, většinu tvoří lidé buď se schopnostmi daleko nižšími než se snaží tvářit že mají nebo naopak celebrity, které si myslí, že jen kvůli tomu, že tu svoji hověz vystavují pravidelně na TV Nova, jim budou padat více či méně artoví diváci k nohám. Jistě najdou se i takoví, ovšem alespoň v tomhle tu má pár lidí rozum.
V konečném důsledku ale KVIFF vlastně tak nějak neví co vlastně chce být. Snaží se působit světově ale čučí mu sláma z bot. A jediné co tu je světové jsou tak možná ty nápisy v cizím jazyce na stěnách. A přitom se stačí jen podívat na to, jak se chovají jména, která něco ve světě znamenají a nemusí si hrát na důležité.
Žádné komentáře:
Okomentovat