Vary, Den 3 & 4

Filmy, pozéři a únava. To tak nějak ve zkratce vypadá festival v plném proudu. Ty velké hvězdy se poroučely a nové jsou teprve na cestě, pro nepřipravené se začíná dostavovat únava. No a taky uvědomění faktu, že ať chcete sebevíc, stejně většinu nestihnete nebo se na to prostě nedostanete, protože poslední volné místo zabral pán s nutkavou potřebou si hrát celé dvě hodiny s ledem. Dvě hodiny! Že se mu to nerozpustí...

A když už to vyjde, kafrá vedle vás aktivní důchodkyně o filmu že je nevěrohodný, protože tohle by se stát nemohlo. Asi jí unikl titulek "podle pravdivé události".

Naštěstí jsem po tolika dnech dekódoval význam mezinárodní v těchto podmínkách. V záplavě neonů, všudypřítomných ruských nápisů a obyvatel několika národností a menšin tu totiž narazíte i na čecha.

Vary, Den 2

Třetí den ve Varech a člověk se konečně začíná aklimatizovat. Možná je to tím, že jsem si na tohle město protikladů zvykl, možná je to tím, že se dnes konečně dostanu ve večerních hodinách na první projekci. To je v tomhle festivalu front na banány poměrně úspěch, ale nerad bych to zakříkl.

Každopádně, dnes už žádný Travolta a žádná kovbojka na českých železnicích. Tentokráte jen Vary po prvním návalu filmových turistů, kterým od rána dopomáhají k dokreslení atmosféry dešťové srážky. Sem tam nějaký ten střep na zemi od rozbitých lahví, sem tam nějaká informační cedule exkluzivně jen v ruštině. Boris by měl radost.

Každopádně z dnešního dne si odnáším dva poznatky. Tím prvním je, že Michel Gondry je na originálnost svých filmů poměrně normální člověk narozdíl od některých rádoby uměleckých filmařů. Jen ta kocovinka ze včerejších oslav mu asi moc neprospěla a na jeho panelu to bylo znát.

Tou důležitější věcí je ale další marketingový zásah pro místní obchodníky. Poměrně jsem si zvykl na fakt, že pro návštěvníky kteří nemají dostatek času tu každý druhý obchod nabízí upomínkový balíček Becherovky, té keramické srandy na léčivé prameny a lázeňských oplatek. To víte, trend japonských turistů nafotím si to a pak si dovolenou užiju doma až si to vyvolám jde pomalu do ústraní. Uspěchaná doba holt vyžaduje nová řešení. Kdo by měl při návštěvě metropole čas na její návštěvu, že. No Metropole, to jsem možná trochu přehnal. I když si to asi pánové v té čtvrti kolem Grandhotelu Pupp myslí... Každopádně, stačí vám jen dostatečný finanční obnos a můžete procestovat Českou republiku aniž byste pohli zadkem. Vše nabízí tento obchod. Od krtečka, přes ježibabu až po oblečení typu Prague Drinking Team. I nějaký ten krojovaný pár loutek by se tam našel. Instantní Česká republika ve spreji, stačí přisypat pár Euro a je vymalováno.

Vary, Den 1

Tak, smůlu jsem si naštěstí vybral včera jak se zdá. První regulérní den a první opravdu varovský zážitek právě končí. Všechno ale pěkně popořádku. Cestu do místa festivalu mi dnes zpříjemnil výběr kalhotek kousek od mého bydliště, který jistá dotyčná pravděpodobně pozapomněla rozložený na lavičce na autobusové zastávce. Pravděpodobně podomní, tedy pozastávkový prodej. Úspěšná ale asi moc nebyla, při cestě zpět tam při zběžném pohledu zůstal v prostoru lavičky celý sortiment.

Co mě ale udivuje je fakt, že Vary jsou opravdu město plné protikladů. Dojem který jsem popisoval včera totiž udržuje při životě valná většina města. To co naopak se snaží působit jako luxusní velkoměsto je pak maximálně prostor kolonády a tři čtyři ulice v centru. Zbytek kde nic tu nic. Dokonce i na čecha jen tak nenarazíte. Pokud tedy nepočítáte všudypřítomné plakáty paní Brožové a pana Cibulky které potkáte na každém kroku. Po téhle zkušenosti už se nedivím, kde bere TV Barrandov své diváky.

K festivalu, zatím jsem se na nic nedostal, takže hodnotit ani nemůžu. I když přijdete časně z rána, máte velkou šanci, že se na nic nedostanete protože je prostě plno. Abyste totiž mohli navštívit projekci, mají ve varech příjemný systém. Musíte si pořídit akreditaci na festival a na ní si pak koupit vstupenky na jednotlivé představení. Ty ale už většinou nejsou (a to ani na úděsně vyhlížející skvost režiséra stojícího za Ghost Riderem a Daredevilem) takže vám nezbyde nic jiného než trajdat ulicemi s visačkou s logem ČEZ na krku a užívat si festivalovou atmosféru.

Více než zhruba půlhodinová cesta na které se odehrává festival vás ale zaujme to kde se odehrává. Ano, je zde pěkná architektura nicméně když se podíváte okolo, jako by tu zaspal čas. Všechno vypadá pěkně a udržovaně ale tak nějak trochu mimo. Atmosféře navíc dopomáhají hitovky typu odrhovačky od Gazebo, které se lynou na každém kroku z obchodů s ruskými nebo německými nápisy. Nic vás nedonutí cítit se jako doma jako zástupy ruských, japonských a německých turistů. Čecha aby člověk pohledal. Možná by mu bylo líto dát pade za točené géčko a bez mála dvě kila za guláš.

Tak jako tak, alespoň mám povinnosti za sebou. Zásoby lázeňských oplatek v batohu a ty již zkonzumované  jsou pečlivě prolity všemy možnými ozdravnými prameny s více či méně železitou chutí. Příště raději zkusím chroupat hřebíky stovky místo popcornu, chuť je řekl bych víceméně podobná.

A co jsem si z dnešního dne odnesl? Víceméně jednu věc. Teda dvě. Kromě povinného kusu porcelánu s kýčovitým vyobrazením tohoto města je to jedna daleko důležitější informace. John Travolta je frajer. Každá druhá rádoby celebrita si to štrádovala rovnou dovnitř, maximálně udělala povinnou mávačku, zakřenila se na chlapce s aparátem a byla ta tam. John ne. Ten si pěkně obešel několikrát kolečko od jednoho konce davu k druhému a poplácával díváky v euforii. Prostě frajer. Žádné hvězdné manýry, prostě týpek co byl spokojenej, že jsou z něj lidi na větvi a tak jim to dávala najevo. Pro nás v pozadí to znamenalo jen jediné, kdykoliv něco udělal, zvedl se roj rukou s různými druhy elektroniky a my v zadu viděli kulový. Maximálně tak roh jeho upravené čupřiny.

A jak jsem se tak vracel tou čtvrtí, kde je steklou barvou napsáno penzion a cestu lemují podniky s názvy jako "Denní bar", byl to práve John co dneska udělal největší dojem. Je to prostě frajer.

Vary, Den 0

Takže, čím začít. Možná tím, že jsem nikdy nechtěl dělat blog kde se člověk přijde vybrečet, že ho svět nemá rád a nikdo mu nerozumí. Zároveň jsem si ale chtěl udělat prostor, kde budu psát věci nějakým způsobem související s Okem diváka případně s filmovým či televizním světem. Berte proto tuhle odbočku jako takové osobní upouštění páry, kterým zamezím tomu abych cpal osobní kraviny na svůj hlavní blog. A čím lepším začít, než největším filmovým festivalem u nás a moji premiérovou účastí na něm.

Znáte ten pocit, kdy se na něco chystáte a těšíte tak dlouho, že si vytváříte iluze, takovou bublinu kolem vás a pak když ten den často nastane, realita se k vám přiklade jako malej bastard se špendlíkem a je po bublině. Ale to předbíhám trochu. Smyslem dnešního článku je totiž ukázková studie na téma když se daří tak se daří. Když jsem totiž prozřetelně vyrazil do Varů o den dříve, abych všechno hezky stihl, řekl jsem si, že se sem dostanu co nejdříve a ještě si udělám prohlídku perimetru tak nějak předem, abych věděl do čeho jdu. Chyba lávky. Dnešní den jsem si totiž vyzkoušel, že zákon schválnosti funguje hned na několika bodech.

Bod A: Jako první zklamal můj vlastní mozek. Klasická ranní přemlouvačka ještě pět minut se dneska protáhla na další dvě hodiny a můj zarezervovaný a zaplacený vlak pár minut po mém probuzení ujel.

Bod B: Při příchodu na nádraží mi "milá" slečna sdělila, že nemají volná místa, že leda až za dvě hodiny. No řekl jsem si, že začíná být teplo a že raději zvolim klimatizované RegioJet, než ČD.

Bod C: Zhruba na půlce cesty mezi Olomoucí a Prahou vlak zastavil, že je nějaká porucha na brzdách. Z poruchy brzd se vyklubala porucha lokomotivy a jednoho z vagonů.

Bod D: Jelikož si obsluha s tímto zapeklitým problémem nebyla schopná poradit, všichni poletovali okolo, nicméně vagony neotevřeli a vzhledem k faktu, že vlak nejel, vypadla klimatizace a tak to tříhodinové čekání v zemi nikoho hned ubíhalo o něco příjemněji.

Bod E: Další zpříjemnění přišlo zhruba v polovině čekání na Godota, když osazenstvo porouchaného vagonu obsluha nacpala do beznadějně plných vognů dalších s tím, že naše kupé schytalo jedno z agresivních pánů, který neměl nic lepšího na práci naž pořád chodi z místa na místo, střídat sezení a stání a přitom v intervalu dvou minut dělat lekci na téma česká sprostá slova.

Bod F: Když nakonec vyřešili problém (zatím nás míjel jeden rychlík za druhým a to ať vlastní soupravy pana Jančury, tak konkurence, jejíž rýpavý úsměv byl vidět i přes to, že okolo nás profrčeli tak rychle, že jste ani nestačili říct RegioJet), ochotný stevard který předešlé tři hodiny chodil s úsměvem typu does-it-look-like-I-give-a-shit oznámil, že za nepříjemnosti nám společnost tedy vrátí něco z jízdného a popřál nám brzké shledání u další cesty. Na to mu jeden slovenský cestující zamlel něco o kokotovi a byli jsme na cestě do hlavního města. Tam jsme dorazili a všechny spoje samozřejmě v háji, takže jsem si dal další dvě a půl hodiny čekání na spoj, čemuž se musela pousmát i paní pokladní. Nevím jestli bylo vidět jak moc mě to všechno už sere nebo co, ale začala se kolem mě shánět nádražní smetánka a tak mi to čekání i uteklo. Ono když se vás ptá vietnamec něco rodným jazykem , je to fajn ale když nechce ani napopáté pochopit, že mu jednoduše nerozumíte, už to tak fajn není.

Bod G: Opět ve vlaku, tentokrát Českých drah se směrem do místa mého pobytu na následujících pár dní, se očividně někdo pokusil o to mi dokázat, že trumfnout Regio Jet není pro staré dobré dráhy problém. Po slabé hodince, kdy jsme jezdili z jednoho konce prahy na druhý, protože někde spadla trolej  a všichni trolové byli na obědě, jsme vyrazili vstříc jedné výluce, a dvěma odkolnům. To se samozřejmě odrazilo na dalším čase navíc stráveným ve společnosti české železnice.

Místo pár minut po dvanácté tak má dnešní odysea skončila úderem osmé hodiny v jakémsi maloměstském nádraží s nálepkou Karlovy Vary. Odtuď už to pak byla jen příjemná cesta skrze zástupy lidí tmavší pleti v teplákovkách s ultradrsným výrazem, který mi jako zmatenému turistovi měl nahnat hrůzu. Nebo mě spíš ještě více zmást. To se ale naštěstí podařilo už vytuněným autům okolo kterých postávali muži v šusťákovkách a pokuřovali s městskou policií Karlovy Vary. Holt kdo jsem já abych soudil. Ještě, že jsem si zapomněl nabíječku na telefon, jinak by ten zítřejší den byl hned o něco míň zábavnější. Třeba tu v zástupu komerčních a nedostavěných objektů s cedulemi "na prodej" najdu i nějaké elektro. A nebo třeba taky ne.