Tak a je po všem. Poslední projekce skončily, hlasy stovek a tisíců lidí utichly a ruští obyvatelé opět tvoří většinu obyvatelstva Karlových Varů. Včerejší projekcí Liberace! oficiálně skončil tento ročník festivalu a je na čase se rozprchnout opět k domovům.
Při zpětném ohledu je jasných pár věcí. Ani jeden z oceněných filmů jsem bohužel nestihl. Většinou totiž na ně bylo plno pouhých několik vteřin po uvolnění vstupenek a rychlejší prsty jednoduše vyhrály (tak jak to ostatně bylo poměrně pravidlem). Ani snímek tvůrčího vítěze Jana Hřebejka jsem bohužel nestihl ale z jiných důvodů. Nějak jsem se nepřesvědčil k tomu, aby mě zajímal snímek který už z dálky nápaditostí a rafinovaností dokáže vystrašit tak maximálně bešamel, ale daleko podstatnější důvod byl bojkot snímku z mojí strany díky faktu že soutěžil se svým plakátem i v soutěži o nejlepší plakát. Důvod bojkotu je fakt, že jako originální plakát je u nás v republice považováno NĚCO co není nic jiného, než jen prachsprostá kopírka jednoho z těch mála zajímavých neobyčejných plakátů posledních let. Chápu, že plakáty jsou jedna velká kopírka ale tohle je trochu moc.
Každopádně důležitější je fakt, že jsem asi jiný druh diváka, než by měl tento festival navštěvovat. Z festivalu si totiž odnáším několik zajímavých filmových zážitků (ty které ostatní moc nenadchly) a několik lehce prozívaných. Holt sebeukájivé reflexe společenských problémů mě uplně nenutí sedět na pokraji židle v kině a hltat každou minutu. A tak snímky jako Hanba a Vyplnit prázdnotu, které byly chváleny na každém rohu u mně naprosto pohořely nebo mě minuly. Holt každý má jiné chutě. Musím říct, že kdybych měl vybrat trojici snímků, které mě oslovily nejvíce, měl bych poměrně jasno.
Prvním z nich je Otřes mozku jako trochu artovější variace na snímek Děcka jsou v pohodě. Ne zrovna běžná látka a jedno z originálních řešení partnerských problémů u lesbického páru sice obsahuje větší množství nahoty než někteří diváci v sále byli schopní snést (vážně byl odchod nutný?), nicméně nabízí především silné osobní drama a emoce které z plátna i přes poměrně obyčejný dojem putují směrem k divákovi. Druhým snímkem bych zvolil kung fu film, který se v lázeňském městě také objevil. Velmistr sice nedosahuje komplexních kvalit jako související Ip Man, nicméně co se týče filmařského hlediska, jedná se o jeden z nejlépe vizuálně vypadajících filmů letos ve Varech. Třetím z výběru bych pak zvolil poměrně překvapivě Zánik. Příběh kanadského farmáře který se i přes relativní samotu nezapomíná na rodinné hodnoty a na svůj odkaz, byl pro mě jedném z největších překvapení. Komorní osobní drama dokázalo vyvolat ty správné emoce i přes svoji relativní strnulost a pomalost, přitom vše nenuceně a s grácií. Nejde divákovi na ruku ale pomalu jej pohlcuje. Navíc dokonalý herecký výkon hlavního hrdiny je kapitolou sam o sobě.
Takže co závěrem? Festival byl pro mě určitě fajn zkušenost a s největší pravděpodobností se sem někdy vrátím. Nenechte se ale zmást pozlátkem, kromě vyšších cen a pár pseudohvězd jediné oc festival dokáže nabídnout, jsou premiéry a zajímaví hosté, kteří jen potvrzují to, že v českém šoubyznysu je něco prostě špatně.
Tak zase někdy, Vary.
до свидания!
sobota 6. července 2013
Vary, Den 6,7 a 8
Druhá polovina festivalu se rozeběhla poměrně chaoticky a člověk než se naděje, píše v jednu ráno před posledním dnem tenhle článek a tak nějak přemýšlí, nebo lépe řečeno bilancuje, co mu tahle zkušenost vlastně dala. A dala mi toho překvapivě hodně, jen ty filmy jsou až na druhém místě. Oproti zvyklostem jsem se tak rozhodl shrnout letošní festival a zítřejší zkrácený den pojmout čistě jako epilog.
Na festivalu se toho udělo překvapivě dost, měl jsem možnost potkat spoustu lidí od byznysu a to ať z řady celebrit tak z ředy samotného průmyslu (zkuste hádat kdo z nich byl profesionálnější) a přišlo i na nějakou tu zahraniční hvězdu. Na festivalu se objevilo i pár snímků které překvapily ale k těm až příště.
Když jsem se totiž opouštěl předposlední festivalový den nočním městem, které v tu dobu žilo více či méně přiopitými lidmi a stvořeními které jsem tu v posledních dnech potkával (umělé slečny, které spíše než ženami jsou jen plastikovým bazmekem na kterém je naneseno několik vrstev sádry a barev a jsou ověnčeny těmi nejšílenějšími výstřelky módy, za účelem sbalit pracháče a zajistit se tak do budoucna) a míjel jsem zástup policejních aut a zásahovky u místní pobočky McDonalds (buď měli akci na donuty, Big Macy nebo někdo ten velký hryz vzal až moc osobně) došlo mi, že tím nejpozoruhodnějším jevem jsou právě lidi na festivalu a festival samotný.
Ačkoliv se totiž jedná o filmový festival, všechno kolem filmů je jedna velká komedie (bohužel asi ne myšlená). V tradici klasické české veselohry se na několik dní v roce promění sovětské letovisko v explicitní ukázku zoufalosti české mediální scény. Každý kdo si myslí, že něco znamená si pro sebe snaží uzmout trochu toho světla lamp ale ve skutečnosti je pravda někde jinde. V momentě kdy totiž na podium nebo mezi lidi vstoupí většina lidí ze zahraničí, je vidět jak šeredně se lidi u nás snaží si hrát na něco víc než jsou. A odtud už pak není moc daleko k tomu, aby člověk prohlédl tu maškarádu na styl westernového městečka pro děti, kde se za masivními vývěsními štíty neskrývá nic jiného než dřevěná konstrukce, bláto a suché bodláčí.
Zatímco totiž cizinci přicházejí z osobního vztahu k filmu a fanouškům (výraz Bena Wheatleyho se slovy "That's one fuckin' huge cinema, this is going on twitter" budu mít v paměti ještě dlouho), ti domácí se na vás dívají pěkně z vrcha a diví se, proč je pak nikdo na ulici nepozdraví (i zde jsou vyjímky jako třeba Bolek a jeho I'm-not-giving-a-single-fuck postoj na červeném koberci). A tak i když se i mezi organizačním týmem najdou světlé vyjímky které jednoduše nezklamou, je tu i ta druhá stránka. Když totiž sál plný diváků a režisér který se přizná že anglicky moc neumí, mluví daleko lépe než tlumočník který se ptá davu na slovíčko (několikrát) někde je něco špatně. Dokonce je tak suverénní, že poměrně zásadní informace z úst režiséra vynechá a diváci jsou pak frustrovaní a nesouhlasně mrmlají.
A ono je to vlastně ono. Zatímco tootiž i mezi našima jsou lidé, kteří jsou charakterní a dokáží táhnout i sami na sebe, většinu tvoří lidé buď se schopnostmi daleko nižšími než se snaží tvářit že mají nebo naopak celebrity, které si myslí, že jen kvůli tomu, že tu svoji hověz vystavují pravidelně na TV Nova, jim budou padat více či méně artoví diváci k nohám. Jistě najdou se i takoví, ovšem alespoň v tomhle tu má pár lidí rozum.
V konečném důsledku ale KVIFF vlastně tak nějak neví co vlastně chce být. Snaží se působit světově ale čučí mu sláma z bot. A jediné co tu je světové jsou tak možná ty nápisy v cizím jazyce na stěnách. A přitom se stačí jen podívat na to, jak se chovají jména, která něco ve světě znamenají a nemusí si hrát na důležité.
Na festivalu se toho udělo překvapivě dost, měl jsem možnost potkat spoustu lidí od byznysu a to ať z řady celebrit tak z ředy samotného průmyslu (zkuste hádat kdo z nich byl profesionálnější) a přišlo i na nějakou tu zahraniční hvězdu. Na festivalu se objevilo i pár snímků které překvapily ale k těm až příště.
Když jsem se totiž opouštěl předposlední festivalový den nočním městem, které v tu dobu žilo více či méně přiopitými lidmi a stvořeními které jsem tu v posledních dnech potkával (umělé slečny, které spíše než ženami jsou jen plastikovým bazmekem na kterém je naneseno několik vrstev sádry a barev a jsou ověnčeny těmi nejšílenějšími výstřelky módy, za účelem sbalit pracháče a zajistit se tak do budoucna) a míjel jsem zástup policejních aut a zásahovky u místní pobočky McDonalds (buď měli akci na donuty, Big Macy nebo někdo ten velký hryz vzal až moc osobně) došlo mi, že tím nejpozoruhodnějším jevem jsou právě lidi na festivalu a festival samotný.
Ačkoliv se totiž jedná o filmový festival, všechno kolem filmů je jedna velká komedie (bohužel asi ne myšlená). V tradici klasické české veselohry se na několik dní v roce promění sovětské letovisko v explicitní ukázku zoufalosti české mediální scény. Každý kdo si myslí, že něco znamená si pro sebe snaží uzmout trochu toho světla lamp ale ve skutečnosti je pravda někde jinde. V momentě kdy totiž na podium nebo mezi lidi vstoupí většina lidí ze zahraničí, je vidět jak šeredně se lidi u nás snaží si hrát na něco víc než jsou. A odtud už pak není moc daleko k tomu, aby člověk prohlédl tu maškarádu na styl westernového městečka pro děti, kde se za masivními vývěsními štíty neskrývá nic jiného než dřevěná konstrukce, bláto a suché bodláčí.
Zatímco totiž cizinci přicházejí z osobního vztahu k filmu a fanouškům (výraz Bena Wheatleyho se slovy "That's one fuckin' huge cinema, this is going on twitter" budu mít v paměti ještě dlouho), ti domácí se na vás dívají pěkně z vrcha a diví se, proč je pak nikdo na ulici nepozdraví (i zde jsou vyjímky jako třeba Bolek a jeho I'm-not-giving-a-single-fuck postoj na červeném koberci). A tak i když se i mezi organizačním týmem najdou světlé vyjímky které jednoduše nezklamou, je tu i ta druhá stránka. Když totiž sál plný diváků a režisér který se přizná že anglicky moc neumí, mluví daleko lépe než tlumočník který se ptá davu na slovíčko (několikrát) někde je něco špatně. Dokonce je tak suverénní, že poměrně zásadní informace z úst režiséra vynechá a diváci jsou pak frustrovaní a nesouhlasně mrmlají.
A ono je to vlastně ono. Zatímco tootiž i mezi našima jsou lidé, kteří jsou charakterní a dokáží táhnout i sami na sebe, většinu tvoří lidé buď se schopnostmi daleko nižšími než se snaží tvářit že mají nebo naopak celebrity, které si myslí, že jen kvůli tomu, že tu svoji hověz vystavují pravidelně na TV Nova, jim budou padat více či méně artoví diváci k nohám. Jistě najdou se i takoví, ovšem alespoň v tomhle tu má pár lidí rozum.
V konečném důsledku ale KVIFF vlastně tak nějak neví co vlastně chce být. Snaží se působit světově ale čučí mu sláma z bot. A jediné co tu je světové jsou tak možná ty nápisy v cizím jazyce na stěnách. A přitom se stačí jen podívat na to, jak se chovají jména, která něco ve světě znamenají a nemusí si hrát na důležité.
úterý 2. července 2013
Vary, Den 5
Tak a jsme v druhé půlce. Člověk ani nestihne říct "drtivá většina dojáků na stejné brdo" a první půlka festivalového maratonu je ta tam. Za uplynulých pět dní program umožnil shlédnout několik snímků, některé z nich byly zajímavé, některé ne. O některých z nich se pak také později rozepíšu na hlavním blogu, protože se podívají i k nám do kina. Byla také možnost potkat několik českých rádoby celebrit, z nichž některé v momentě kdy se někdo nedíval praktikovali obličejovou ornitologii, jiní se snažili zapadnout a někteří se tvářili ublíženě, že po nich nikdo nechtěl autogram, jako třeba dnes už bývlá první dáma. Holt ne každého zajímají vyhořelé osobnosti co se snaží vší silou udržet ve středu zájmu. O to víc je to zajímavé třeba v případě tvora jménem Štiková starší. Člověk by ani toto stvoření nepoznal, nebýt ho plný internet. Popravdě ale nevím proč je známá, proč ji všichni probírají a proč měla snahu se rozlížet neustále (upoutávat na sebe pozornost) jestli ji nechce někdo fotit nebo autogram. Nestaral jsem se předtím a nestarám se ani teď.
A tím by se vlastně dalo shrnout i celé dosavadní působení ve Varech. Spousta lidí a le čechy poznáte zaručeně. Zatímco totiž zahraniční hosté a návštěvníci praktikují kultivované a společenské chování, o tu druhou stranu mince se starají domácí. I když domácí. Komu chcete říkat domácí, když je polovina města zavalená do azbuky.
A tím by se vlastně dalo shrnout i celé dosavadní působení ve Varech. Spousta lidí a le čechy poznáte zaručeně. Zatímco totiž zahraniční hosté a návštěvníci praktikují kultivované a společenské chování, o tu druhou stranu mince se starají domácí. I když domácí. Komu chcete říkat domácí, když je polovina města zavalená do azbuky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)