Vary, Den 0

Takže, čím začít. Možná tím, že jsem nikdy nechtěl dělat blog kde se člověk přijde vybrečet, že ho svět nemá rád a nikdo mu nerozumí. Zároveň jsem si ale chtěl udělat prostor, kde budu psát věci nějakým způsobem související s Okem diváka případně s filmovým či televizním světem. Berte proto tuhle odbočku jako takové osobní upouštění páry, kterým zamezím tomu abych cpal osobní kraviny na svůj hlavní blog. A čím lepším začít, než největším filmovým festivalem u nás a moji premiérovou účastí na něm.

Znáte ten pocit, kdy se na něco chystáte a těšíte tak dlouho, že si vytváříte iluze, takovou bublinu kolem vás a pak když ten den často nastane, realita se k vám přiklade jako malej bastard se špendlíkem a je po bublině. Ale to předbíhám trochu. Smyslem dnešního článku je totiž ukázková studie na téma když se daří tak se daří. Když jsem totiž prozřetelně vyrazil do Varů o den dříve, abych všechno hezky stihl, řekl jsem si, že se sem dostanu co nejdříve a ještě si udělám prohlídku perimetru tak nějak předem, abych věděl do čeho jdu. Chyba lávky. Dnešní den jsem si totiž vyzkoušel, že zákon schválnosti funguje hned na několika bodech.

Bod A: Jako první zklamal můj vlastní mozek. Klasická ranní přemlouvačka ještě pět minut se dneska protáhla na další dvě hodiny a můj zarezervovaný a zaplacený vlak pár minut po mém probuzení ujel.

Bod B: Při příchodu na nádraží mi "milá" slečna sdělila, že nemají volná místa, že leda až za dvě hodiny. No řekl jsem si, že začíná být teplo a že raději zvolim klimatizované RegioJet, než ČD.

Bod C: Zhruba na půlce cesty mezi Olomoucí a Prahou vlak zastavil, že je nějaká porucha na brzdách. Z poruchy brzd se vyklubala porucha lokomotivy a jednoho z vagonů.

Bod D: Jelikož si obsluha s tímto zapeklitým problémem nebyla schopná poradit, všichni poletovali okolo, nicméně vagony neotevřeli a vzhledem k faktu, že vlak nejel, vypadla klimatizace a tak to tříhodinové čekání v zemi nikoho hned ubíhalo o něco příjemněji.

Bod E: Další zpříjemnění přišlo zhruba v polovině čekání na Godota, když osazenstvo porouchaného vagonu obsluha nacpala do beznadějně plných vognů dalších s tím, že naše kupé schytalo jedno z agresivních pánů, který neměl nic lepšího na práci naž pořád chodi z místa na místo, střídat sezení a stání a přitom v intervalu dvou minut dělat lekci na téma česká sprostá slova.

Bod F: Když nakonec vyřešili problém (zatím nás míjel jeden rychlík za druhým a to ať vlastní soupravy pana Jančury, tak konkurence, jejíž rýpavý úsměv byl vidět i přes to, že okolo nás profrčeli tak rychle, že jste ani nestačili říct RegioJet), ochotný stevard který předešlé tři hodiny chodil s úsměvem typu does-it-look-like-I-give-a-shit oznámil, že za nepříjemnosti nám společnost tedy vrátí něco z jízdného a popřál nám brzké shledání u další cesty. Na to mu jeden slovenský cestující zamlel něco o kokotovi a byli jsme na cestě do hlavního města. Tam jsme dorazili a všechny spoje samozřejmě v háji, takže jsem si dal další dvě a půl hodiny čekání na spoj, čemuž se musela pousmát i paní pokladní. Nevím jestli bylo vidět jak moc mě to všechno už sere nebo co, ale začala se kolem mě shánět nádražní smetánka a tak mi to čekání i uteklo. Ono když se vás ptá vietnamec něco rodným jazykem , je to fajn ale když nechce ani napopáté pochopit, že mu jednoduše nerozumíte, už to tak fajn není.

Bod G: Opět ve vlaku, tentokrát Českých drah se směrem do místa mého pobytu na následujících pár dní, se očividně někdo pokusil o to mi dokázat, že trumfnout Regio Jet není pro staré dobré dráhy problém. Po slabé hodince, kdy jsme jezdili z jednoho konce prahy na druhý, protože někde spadla trolej  a všichni trolové byli na obědě, jsme vyrazili vstříc jedné výluce, a dvěma odkolnům. To se samozřejmě odrazilo na dalším čase navíc stráveným ve společnosti české železnice.

Místo pár minut po dvanácté tak má dnešní odysea skončila úderem osmé hodiny v jakémsi maloměstském nádraží s nálepkou Karlovy Vary. Odtuď už to pak byla jen příjemná cesta skrze zástupy lidí tmavší pleti v teplákovkách s ultradrsným výrazem, který mi jako zmatenému turistovi měl nahnat hrůzu. Nebo mě spíš ještě více zmást. To se ale naštěstí podařilo už vytuněným autům okolo kterých postávali muži v šusťákovkách a pokuřovali s městskou policií Karlovy Vary. Holt kdo jsem já abych soudil. Ještě, že jsem si zapomněl nabíječku na telefon, jinak by ten zítřejší den byl hned o něco míň zábavnější. Třeba tu v zástupu komerčních a nedostavěných objektů s cedulemi "na prodej" najdu i nějaké elektro. A nebo třeba taky ne.