Vary, Den poslední

Tak a je po všem. Poslední projekce skončily, hlasy stovek a tisíců lidí utichly a ruští obyvatelé opět tvoří většinu obyvatelstva Karlových Varů. Včerejší projekcí Liberace! oficiálně skončil tento ročník festivalu a je na čase se rozprchnout opět k domovům.

Při zpětném ohledu je jasných pár věcí. Ani jeden z oceněných filmů jsem bohužel nestihl. Většinou totiž na ně bylo plno pouhých několik vteřin po uvolnění vstupenek a rychlejší prsty jednoduše vyhrály (tak jak to ostatně bylo poměrně pravidlem). Ani snímek tvůrčího vítěze Jana Hřebejka jsem bohužel nestihl ale z jiných důvodů. Nějak jsem se nepřesvědčil k tomu, aby mě zajímal snímek který už z dálky nápaditostí a rafinovaností dokáže vystrašit tak maximálně bešamel, ale daleko podstatnější důvod byl bojkot snímku z mojí strany díky faktu že soutěžil se svým plakátem i v soutěži o nejlepší plakát. Důvod bojkotu je fakt, že jako originální plakát je u nás v republice považováno NĚCO co není nic jiného, než jen prachsprostá kopírka jednoho z těch mála zajímavých neobyčejných plakátů posledních let.  Chápu, že plakáty jsou jedna velká kopírka ale tohle je trochu moc.

Každopádně důležitější je fakt, že jsem asi jiný druh diváka, než by měl tento festival navštěvovat. Z festivalu si totiž odnáším několik zajímavých filmových zážitků (ty které ostatní moc nenadchly) a několik lehce prozívaných. Holt sebeukájivé reflexe společenských problémů mě uplně nenutí sedět na pokraji židle v kině a hltat každou minutu. A tak snímky jako Hanba a Vyplnit prázdnotu, které byly chváleny na každém rohu u mně naprosto pohořely nebo mě minuly. Holt každý má jiné chutě. Musím říct, že kdybych měl vybrat trojici snímků, které mě oslovily nejvíce, měl bych poměrně jasno.

Prvním z nich je Otřes mozku jako trochu artovější variace na snímek Děcka jsou v pohodě. Ne zrovna běžná látka a jedno z originálních řešení partnerských problémů u lesbického páru sice obsahuje větší množství nahoty než někteří diváci v sále byli schopní snést (vážně byl odchod nutný?), nicméně nabízí především silné osobní drama a emoce které z plátna i přes poměrně obyčejný dojem putují směrem k divákovi. Druhým snímkem bych zvolil kung fu film, který se v lázeňském městě také objevil. Velmistr sice nedosahuje komplexních kvalit jako související Ip Man, nicméně co se týče filmařského hlediska, jedná se o jeden z nejlépe vizuálně vypadajících filmů letos ve Varech. Třetím z výběru bych pak zvolil poměrně překvapivě Zánik. Příběh kanadského farmáře který se i přes relativní samotu nezapomíná na rodinné hodnoty a na svůj odkaz, byl pro mě jedném z největších překvapení. Komorní osobní drama dokázalo vyvolat ty správné emoce i přes svoji relativní strnulost a pomalost, přitom vše nenuceně a s grácií. Nejde divákovi na ruku ale pomalu jej pohlcuje. Navíc dokonalý herecký výkon hlavního hrdiny je kapitolou sam o sobě.

Takže co závěrem? Festival byl pro mě určitě fajn zkušenost a s největší pravděpodobností se sem někdy vrátím. Nenechte se ale zmást pozlátkem, kromě vyšších cen a pár pseudohvězd jediné oc festival dokáže nabídnout, jsou premiéry a zajímaví hosté, kteří jen potvrzují to, že v českém šoubyznysu je něco prostě špatně.

Tak zase někdy, Vary.
до свидания! 

Vary, Den 6,7 a 8

Druhá polovina festivalu se rozeběhla poměrně chaoticky a člověk než se naděje, píše v jednu ráno před posledním dnem tenhle článek a tak nějak přemýšlí, nebo lépe řečeno bilancuje, co mu tahle zkušenost vlastně dala. A dala mi toho překvapivě hodně, jen ty filmy jsou až na druhém místě. Oproti zvyklostem jsem se tak rozhodl shrnout letošní festival a zítřejší zkrácený den pojmout čistě jako epilog.

Na festivalu se toho udělo překvapivě dost, měl jsem možnost potkat spoustu lidí od byznysu a to ať z řady celebrit tak z ředy samotného průmyslu (zkuste hádat kdo z nich byl profesionálnější) a přišlo i na nějakou tu zahraniční hvězdu. Na festivalu se objevilo i pár snímků které překvapily ale k těm až příště.

Když jsem se totiž opouštěl předposlední festivalový den nočním městem, které v tu dobu žilo více či méně přiopitými lidmi a stvořeními které jsem tu v posledních dnech potkával (umělé slečny, které spíše než ženami jsou jen plastikovým bazmekem na kterém je naneseno několik vrstev sádry a barev a jsou ověnčeny těmi nejšílenějšími výstřelky módy, za účelem sbalit pracháče a zajistit se tak do budoucna) a míjel jsem zástup policejních aut a zásahovky u místní pobočky McDonalds (buď měli akci na donuty, Big Macy nebo někdo ten velký hryz vzal až moc osobně) došlo mi, že tím nejpozoruhodnějším jevem jsou právě lidi na festivalu a festival samotný.

Ačkoliv se totiž jedná o filmový festival, všechno kolem filmů je jedna velká komedie (bohužel asi ne myšlená). V tradici klasické české veselohry se na několik dní v roce promění sovětské letovisko v explicitní ukázku zoufalosti české mediální scény. Každý kdo si myslí, že něco znamená si pro sebe snaží uzmout trochu toho světla lamp ale ve skutečnosti je pravda někde jinde. V momentě kdy totiž na podium nebo mezi lidi vstoupí většina lidí ze zahraničí, je vidět jak šeredně se lidi u nás snaží si hrát na něco víc než jsou. A odtud už pak není moc daleko k tomu, aby člověk prohlédl tu maškarádu na styl westernového městečka pro děti, kde se za masivními vývěsními štíty neskrývá nic jiného než dřevěná konstrukce, bláto a suché bodláčí.

Zatímco totiž cizinci přicházejí z osobního vztahu k filmu a fanouškům (výraz Bena Wheatleyho se slovy "That's one fuckin' huge cinema, this is going on twitter" budu mít v paměti ještě dlouho), ti domácí se na vás dívají pěkně z vrcha a diví se, proč je pak nikdo na ulici nepozdraví (i zde jsou vyjímky jako třeba Bolek a jeho I'm-not-giving-a-single-fuck postoj na červeném koberci). A tak i když se i mezi organizačním týmem najdou světlé vyjímky které jednoduše nezklamou, je tu i ta druhá stránka. Když totiž sál plný diváků a režisér který se přizná že anglicky moc neumí, mluví daleko lépe než tlumočník který se ptá davu na slovíčko (několikrát) někde je něco špatně. Dokonce je tak suverénní, že poměrně zásadní informace z úst režiséra vynechá a diváci jsou pak frustrovaní a nesouhlasně mrmlají.

A ono je to vlastně ono. Zatímco tootiž i mezi našima jsou lidé, kteří jsou charakterní a dokáží táhnout i sami na sebe, většinu tvoří lidé buď se schopnostmi daleko nižšími než se snaží tvářit že mají nebo naopak celebrity, které si myslí, že jen kvůli tomu, že tu svoji hověz vystavují pravidelně na TV Nova, jim budou padat více či méně artoví diváci k nohám. Jistě najdou se i takoví, ovšem alespoň v tomhle tu má pár lidí rozum.

V konečném důsledku ale KVIFF vlastně tak nějak neví co vlastně chce být. Snaží se působit světově ale čučí mu sláma z bot. A jediné co tu je světové jsou tak možná ty nápisy v cizím jazyce na stěnách. A přitom se stačí jen podívat na to, jak se chovají jména, která něco ve světě znamenají a nemusí si hrát na důležité.

Vary, Den 5

Tak a jsme v druhé půlce. Člověk ani nestihne říct "drtivá většina dojáků na stejné brdo" a první půlka festivalového maratonu je ta tam. Za uplynulých pět dní program umožnil shlédnout několik snímků, některé z nich byly zajímavé, některé ne. O některých z nich se pak také později rozepíšu na hlavním blogu, protože se podívají i k nám do kina. Byla také možnost potkat několik českých rádoby celebrit, z nichž některé v momentě kdy se někdo nedíval praktikovali obličejovou ornitologii, jiní se snažili zapadnout a někteří se tvářili ublíženě, že po nich nikdo nechtěl autogram, jako třeba dnes už bývlá první dáma. Holt ne každého zajímají vyhořelé osobnosti co se snaží vší silou udržet ve středu zájmu. O to víc je to zajímavé třeba v případě tvora jménem Štiková starší. Člověk by ani toto stvoření nepoznal, nebýt ho plný internet. Popravdě ale nevím proč je známá, proč ji všichni probírají a proč měla snahu se rozlížet neustále (upoutávat na sebe pozornost) jestli ji nechce někdo fotit nebo autogram. Nestaral jsem se předtím a nestarám se ani teď.

A tím by se vlastně dalo shrnout i celé dosavadní působení ve Varech. Spousta lidí a le čechy poznáte zaručeně. Zatímco totiž zahraniční hosté a návštěvníci praktikují kultivované a společenské chování, o tu druhou stranu mince se starají domácí. I když domácí. Komu chcete říkat domácí, když je polovina města zavalená do azbuky.

Vary, Den 3 & 4

Filmy, pozéři a únava. To tak nějak ve zkratce vypadá festival v plném proudu. Ty velké hvězdy se poroučely a nové jsou teprve na cestě, pro nepřipravené se začíná dostavovat únava. No a taky uvědomění faktu, že ať chcete sebevíc, stejně většinu nestihnete nebo se na to prostě nedostanete, protože poslední volné místo zabral pán s nutkavou potřebou si hrát celé dvě hodiny s ledem. Dvě hodiny! Že se mu to nerozpustí...

A když už to vyjde, kafrá vedle vás aktivní důchodkyně o filmu že je nevěrohodný, protože tohle by se stát nemohlo. Asi jí unikl titulek "podle pravdivé události".

Naštěstí jsem po tolika dnech dekódoval význam mezinárodní v těchto podmínkách. V záplavě neonů, všudypřítomných ruských nápisů a obyvatel několika národností a menšin tu totiž narazíte i na čecha.

Vary, Den 2

Třetí den ve Varech a člověk se konečně začíná aklimatizovat. Možná je to tím, že jsem si na tohle město protikladů zvykl, možná je to tím, že se dnes konečně dostanu ve večerních hodinách na první projekci. To je v tomhle festivalu front na banány poměrně úspěch, ale nerad bych to zakříkl.

Každopádně, dnes už žádný Travolta a žádná kovbojka na českých železnicích. Tentokráte jen Vary po prvním návalu filmových turistů, kterým od rána dopomáhají k dokreslení atmosféry dešťové srážky. Sem tam nějaký ten střep na zemi od rozbitých lahví, sem tam nějaká informační cedule exkluzivně jen v ruštině. Boris by měl radost.

Každopádně z dnešního dne si odnáším dva poznatky. Tím prvním je, že Michel Gondry je na originálnost svých filmů poměrně normální člověk narozdíl od některých rádoby uměleckých filmařů. Jen ta kocovinka ze včerejších oslav mu asi moc neprospěla a na jeho panelu to bylo znát.

Tou důležitější věcí je ale další marketingový zásah pro místní obchodníky. Poměrně jsem si zvykl na fakt, že pro návštěvníky kteří nemají dostatek času tu každý druhý obchod nabízí upomínkový balíček Becherovky, té keramické srandy na léčivé prameny a lázeňských oplatek. To víte, trend japonských turistů nafotím si to a pak si dovolenou užiju doma až si to vyvolám jde pomalu do ústraní. Uspěchaná doba holt vyžaduje nová řešení. Kdo by měl při návštěvě metropole čas na její návštěvu, že. No Metropole, to jsem možná trochu přehnal. I když si to asi pánové v té čtvrti kolem Grandhotelu Pupp myslí... Každopádně, stačí vám jen dostatečný finanční obnos a můžete procestovat Českou republiku aniž byste pohli zadkem. Vše nabízí tento obchod. Od krtečka, přes ježibabu až po oblečení typu Prague Drinking Team. I nějaký ten krojovaný pár loutek by se tam našel. Instantní Česká republika ve spreji, stačí přisypat pár Euro a je vymalováno.

Vary, Den 1

Tak, smůlu jsem si naštěstí vybral včera jak se zdá. První regulérní den a první opravdu varovský zážitek právě končí. Všechno ale pěkně popořádku. Cestu do místa festivalu mi dnes zpříjemnil výběr kalhotek kousek od mého bydliště, který jistá dotyčná pravděpodobně pozapomněla rozložený na lavičce na autobusové zastávce. Pravděpodobně podomní, tedy pozastávkový prodej. Úspěšná ale asi moc nebyla, při cestě zpět tam při zběžném pohledu zůstal v prostoru lavičky celý sortiment.

Co mě ale udivuje je fakt, že Vary jsou opravdu město plné protikladů. Dojem který jsem popisoval včera totiž udržuje při životě valná většina města. To co naopak se snaží působit jako luxusní velkoměsto je pak maximálně prostor kolonády a tři čtyři ulice v centru. Zbytek kde nic tu nic. Dokonce i na čecha jen tak nenarazíte. Pokud tedy nepočítáte všudypřítomné plakáty paní Brožové a pana Cibulky které potkáte na každém kroku. Po téhle zkušenosti už se nedivím, kde bere TV Barrandov své diváky.

K festivalu, zatím jsem se na nic nedostal, takže hodnotit ani nemůžu. I když přijdete časně z rána, máte velkou šanci, že se na nic nedostanete protože je prostě plno. Abyste totiž mohli navštívit projekci, mají ve varech příjemný systém. Musíte si pořídit akreditaci na festival a na ní si pak koupit vstupenky na jednotlivé představení. Ty ale už většinou nejsou (a to ani na úděsně vyhlížející skvost režiséra stojícího za Ghost Riderem a Daredevilem) takže vám nezbyde nic jiného než trajdat ulicemi s visačkou s logem ČEZ na krku a užívat si festivalovou atmosféru.

Více než zhruba půlhodinová cesta na které se odehrává festival vás ale zaujme to kde se odehrává. Ano, je zde pěkná architektura nicméně když se podíváte okolo, jako by tu zaspal čas. Všechno vypadá pěkně a udržovaně ale tak nějak trochu mimo. Atmosféře navíc dopomáhají hitovky typu odrhovačky od Gazebo, které se lynou na každém kroku z obchodů s ruskými nebo německými nápisy. Nic vás nedonutí cítit se jako doma jako zástupy ruských, japonských a německých turistů. Čecha aby člověk pohledal. Možná by mu bylo líto dát pade za točené géčko a bez mála dvě kila za guláš.

Tak jako tak, alespoň mám povinnosti za sebou. Zásoby lázeňských oplatek v batohu a ty již zkonzumované  jsou pečlivě prolity všemy možnými ozdravnými prameny s více či méně železitou chutí. Příště raději zkusím chroupat hřebíky stovky místo popcornu, chuť je řekl bych víceméně podobná.

A co jsem si z dnešního dne odnesl? Víceméně jednu věc. Teda dvě. Kromě povinného kusu porcelánu s kýčovitým vyobrazením tohoto města je to jedna daleko důležitější informace. John Travolta je frajer. Každá druhá rádoby celebrita si to štrádovala rovnou dovnitř, maximálně udělala povinnou mávačku, zakřenila se na chlapce s aparátem a byla ta tam. John ne. Ten si pěkně obešel několikrát kolečko od jednoho konce davu k druhému a poplácával díváky v euforii. Prostě frajer. Žádné hvězdné manýry, prostě týpek co byl spokojenej, že jsou z něj lidi na větvi a tak jim to dávala najevo. Pro nás v pozadí to znamenalo jen jediné, kdykoliv něco udělal, zvedl se roj rukou s různými druhy elektroniky a my v zadu viděli kulový. Maximálně tak roh jeho upravené čupřiny.

A jak jsem se tak vracel tou čtvrtí, kde je steklou barvou napsáno penzion a cestu lemují podniky s názvy jako "Denní bar", byl to práve John co dneska udělal největší dojem. Je to prostě frajer.

Vary, Den 0

Takže, čím začít. Možná tím, že jsem nikdy nechtěl dělat blog kde se člověk přijde vybrečet, že ho svět nemá rád a nikdo mu nerozumí. Zároveň jsem si ale chtěl udělat prostor, kde budu psát věci nějakým způsobem související s Okem diváka případně s filmovým či televizním světem. Berte proto tuhle odbočku jako takové osobní upouštění páry, kterým zamezím tomu abych cpal osobní kraviny na svůj hlavní blog. A čím lepším začít, než největším filmovým festivalem u nás a moji premiérovou účastí na něm.

Znáte ten pocit, kdy se na něco chystáte a těšíte tak dlouho, že si vytváříte iluze, takovou bublinu kolem vás a pak když ten den často nastane, realita se k vám přiklade jako malej bastard se špendlíkem a je po bublině. Ale to předbíhám trochu. Smyslem dnešního článku je totiž ukázková studie na téma když se daří tak se daří. Když jsem totiž prozřetelně vyrazil do Varů o den dříve, abych všechno hezky stihl, řekl jsem si, že se sem dostanu co nejdříve a ještě si udělám prohlídku perimetru tak nějak předem, abych věděl do čeho jdu. Chyba lávky. Dnešní den jsem si totiž vyzkoušel, že zákon schválnosti funguje hned na několika bodech.

Bod A: Jako první zklamal můj vlastní mozek. Klasická ranní přemlouvačka ještě pět minut se dneska protáhla na další dvě hodiny a můj zarezervovaný a zaplacený vlak pár minut po mém probuzení ujel.

Bod B: Při příchodu na nádraží mi "milá" slečna sdělila, že nemají volná místa, že leda až za dvě hodiny. No řekl jsem si, že začíná být teplo a že raději zvolim klimatizované RegioJet, než ČD.

Bod C: Zhruba na půlce cesty mezi Olomoucí a Prahou vlak zastavil, že je nějaká porucha na brzdách. Z poruchy brzd se vyklubala porucha lokomotivy a jednoho z vagonů.

Bod D: Jelikož si obsluha s tímto zapeklitým problémem nebyla schopná poradit, všichni poletovali okolo, nicméně vagony neotevřeli a vzhledem k faktu, že vlak nejel, vypadla klimatizace a tak to tříhodinové čekání v zemi nikoho hned ubíhalo o něco příjemněji.

Bod E: Další zpříjemnění přišlo zhruba v polovině čekání na Godota, když osazenstvo porouchaného vagonu obsluha nacpala do beznadějně plných vognů dalších s tím, že naše kupé schytalo jedno z agresivních pánů, který neměl nic lepšího na práci naž pořád chodi z místa na místo, střídat sezení a stání a přitom v intervalu dvou minut dělat lekci na téma česká sprostá slova.

Bod F: Když nakonec vyřešili problém (zatím nás míjel jeden rychlík za druhým a to ať vlastní soupravy pana Jančury, tak konkurence, jejíž rýpavý úsměv byl vidět i přes to, že okolo nás profrčeli tak rychle, že jste ani nestačili říct RegioJet), ochotný stevard který předešlé tři hodiny chodil s úsměvem typu does-it-look-like-I-give-a-shit oznámil, že za nepříjemnosti nám společnost tedy vrátí něco z jízdného a popřál nám brzké shledání u další cesty. Na to mu jeden slovenský cestující zamlel něco o kokotovi a byli jsme na cestě do hlavního města. Tam jsme dorazili a všechny spoje samozřejmě v háji, takže jsem si dal další dvě a půl hodiny čekání na spoj, čemuž se musela pousmát i paní pokladní. Nevím jestli bylo vidět jak moc mě to všechno už sere nebo co, ale začala se kolem mě shánět nádražní smetánka a tak mi to čekání i uteklo. Ono když se vás ptá vietnamec něco rodným jazykem , je to fajn ale když nechce ani napopáté pochopit, že mu jednoduše nerozumíte, už to tak fajn není.

Bod G: Opět ve vlaku, tentokrát Českých drah se směrem do místa mého pobytu na následujících pár dní, se očividně někdo pokusil o to mi dokázat, že trumfnout Regio Jet není pro staré dobré dráhy problém. Po slabé hodince, kdy jsme jezdili z jednoho konce prahy na druhý, protože někde spadla trolej  a všichni trolové byli na obědě, jsme vyrazili vstříc jedné výluce, a dvěma odkolnům. To se samozřejmě odrazilo na dalším čase navíc stráveným ve společnosti české železnice.

Místo pár minut po dvanácté tak má dnešní odysea skončila úderem osmé hodiny v jakémsi maloměstském nádraží s nálepkou Karlovy Vary. Odtuď už to pak byla jen příjemná cesta skrze zástupy lidí tmavší pleti v teplákovkách s ultradrsným výrazem, který mi jako zmatenému turistovi měl nahnat hrůzu. Nebo mě spíš ještě více zmást. To se ale naštěstí podařilo už vytuněným autům okolo kterých postávali muži v šusťákovkách a pokuřovali s městskou policií Karlovy Vary. Holt kdo jsem já abych soudil. Ještě, že jsem si zapomněl nabíječku na telefon, jinak by ten zítřejší den byl hned o něco míň zábavnější. Třeba tu v zástupu komerčních a nedostavěných objektů s cedulemi "na prodej" najdu i nějaké elektro. A nebo třeba taky ne.